Chvilku před jedenáctou zastavilo před penzionem auto a ve dveřích se ukázal usměvavý Made Sudaryana. Nastoupili jsme a vyrazili směr chrám Gunung Kawi. Po půl hodině jízdy zastavil Made na parkovišti, vystoupili jsme a vyrazili ke chrámu. Průvodce nám až pár metrů před vchodem sdělil, že nám “zapomněl“ říct, že chrám je v údolí a vede k němu 315 vysokých schodů. Inu dobrá, nevadí.
Dolů to šlo. Byla tam vysoká vlhkost spojená s vysokou teplotou, tak se někteří z nás potili jako koně. Po cestě nahoru se to nijak nezlepšilo, u auta jsem mohl ždímat triko.
Další zastávka a další chrám. Tentokrát to byl Tirta Empul, chrám se dvěma bazény s posvátnou vodou. Měli jsme celkem štěstí a chytli jsme zrovna slavnost. Koná jednou za 15 dnů a zároveň v těchto dnech vrcholí přípravy na největší slavnosti v roce, které propuknout zhruba za týden. Chrámový komplex vyl narvaný k prasknutí hinduisty, kteří stáli frontu v bazénech, aby se dostali k posvátnému prameni, poklonili se, obětovali tradiční balíček květin a rýže a pomodlili se. V bazénu se prakticky nedalo pohnout, lidé tam doslova stáli ve šnekovi, jak ve frontě na banány.
Potom nás Made vzal na “kávovou plantáž“. Bylo to místo vytvořené hlavně pro turisty, sice velmi pěkné, ale o plantáži se moc mluvit nedalo. Byla tam ale spousta rostlin (kávovníky, kakaovníky, různé ovocné stromy, vanilkovník, apod.), cibetky čekající na noční směnu a pak také ukázka, jak se dělá pravé Kopi Luwak – cibetková káva.
Cibetky v noci vyrazí a žerou nejlepší kávová zrna, co dokážou najít. Potom je třeba chvilku počkat, až potrava projde zvířecím traktem a přes konečník zase najde cestu na svět. Sběrači pak chodí a sbírají výkaly, ty několikrát umyjí a z nepoškozených zrn se následně vyrábí jedna z nejlepších, rozhodně ale nejdražší káva na světě. U nás v republice se kilo prodává za desítky tisíc korun.
Místní si pro nás nachystali ochutnávku několika druhů kávy, kterou vyrábějí, dál taky kakaa a čaje. Chuť byla opravdu výjimečná, velmi zajímavá a daleko silnější, než je Evropan u těchto nápojů zvyklý.
Naše další cesta vedla k vulkánu Kintamani, který explodoval naposledy před 40 lety. Okolní krajina je stále velmi poškozena a je krásně vidět, kudy tehdy tekla láva. Poslední zastávkou byla chvilka u rýžových teras. Po včerejším bloudění se nám už moc nechtělo toulat se po úzkých chodníčcích, tak jsme udělali pouze pár fotek a jeli jsme směr Ubud.
Fronta na banány
Kopi Luwak – Cibetková káva
Rýžové terasy