Přejezd z Bosny a Hercegoviny do Černé Hory, 80 km, 4 hod
Plány se opět změnily, Sutěska bude možná jindy. Dnes jsme se vydali na přejezd k Tarě do Černé Hory. Cesta nijak zvlášť dlouhá, ale zato neuvěřitelně úzká, klikatá a především stoupavo klesavá. Vyjeli jsme ze 400 m.n.m. a postupně jsme vystoupali až do 2000 m.n.m.
Projížděli jsme neuvěřitelně nádhernou černohorskou krajinou obývanou divokými koňmi a stádami ovcí. Zastavovali jsme co dvacet minut, abychom se aspoň chvilku kochali krajinou. Silnice, která by u nás nebyla dobrá ani jako lesní spojka mezi Horní Dolní, se neúprosně prořezávala skalami a otevírali se úžasné pohledy ať už na horské velikány, nebo na ohromnou přehradu jménem Piva.
Na hranicích jsem měl zase nervy s mojí občankou. Modlil jsem se, aby informace z ambasády byly pravdivé a celníci mě nechali projet bez mého skartovaného pasu i na hranicích, kde Evropskou Unii a Schengenský prostor znají jenom z vyprávění. Naštěstí proběhlo vše v naprostém pořádku. Zábavní byli ale samotní celníci. Bosenští si nechali otevřít přívěs i auto, aby se podívali co vlastně vezeme. Následná konverzace Bořek – celník:
Celník: „A pivo vezeš?“
Bořek: „No vezu…“
Celník: “ A dáš?“
Bořek: „Nedám, máme jenom bečky..“
Celník: „A aspoň krýgl z pivovaru v Černé Hoře (myslel tu za Brnem)?“
Chlapec se s tím nemazal a viditelně byl smutný, že úplatek nedostal, ani když si o něj řekl. Na černohorských hranicích už ale Bořek nenechal nic náhodě a každému oficírovi rozdal plechovky Kozla. Pánům to udělalo radost a nechali nás na pokoji.
Teď jsme v raftovém centru přímo u Tary a zítra nás čeká výstup na horu Bobotov Kuk. Počasí má být ideální, tak snad se den podaří.
Mám spoustu fotek, ale z mého tabletu nejsem schopný je sem nahrát. Dávám je na svůj Facebook do alba Expedice Monte Negro, sem je dodám později i se spoustou videí. To bude ale asi až budu doma…