Poklidného ostrova plného pláží jsme už měli dost, vyrazili jsme tak zpět do zmatku indonéských silnic a vstříc přeplněnosti měst. Rychloloď nás převezla zpět do Padang Bay ani ne za hodinu a půl, tam jsme si koupili lístky na shuttle bus do Ubudu – města zhruba ve středu Bali. Lístky, které byly směřované do Kuty a byly zpáteční na neurčitý termín, nám okamžitě zase vzali a poslali nás kamsi za roh.
Řidiči si nás chvilku přehazovali od jednoho busu k druhému jako horkou bramboru, my jsme tiše doufali, že po nás nebudou chtít ony jízdenky. Nedokážu si představit, jak bych utíkal někam zpátky hledat chlapce, který je vysbírával a pak ještě všem vysvětloval, že chceme fakt do Ubudu a ne do Kuty…
Po několika dnech klidu nám zmatek indonéské silniční dopravy způsobil opětovný mírný šok. Je až k nevíře, že během té hodiny a půl, kdy jsme cestovali směr centrální Bali, nikdo nezemřel a dokonce ani nebyl zraněn. Nechápu, na co tady mají pruhy na silnicích a přikázané směry jízdy. Stejně na to všichni prdí a jezdí si, jak chtějí. Na semaforech zastavují jenom ti hloupí nebo bílí. Když potřebuje někdo přejít čtyřproudou silnici, tak prostě přejde nehledě na asi tak šest tisíc dvanáct sto způsobů, kterými by mohl během této cesty zahynout. Pud sebezáchovy na silnicích tady nikomu moc nic neříká.
V Ubudu nám zastavili přesně před obchodním domem, což se celkem hodilo. Konečně jsme našli v obchodě kromě chleba i potraviny, které s ním lze konzumovat. Viděli jsme například sýry, salámy, uzené maso, apod. Bohužel všechno francouzské a z dovozu a tomu odpovídaly i ceny. Koupili jsme tedy nejlevnější sýr (i tak stálo 20 dkg cca 4O korun), čerstvý chleba a konečně banány. Na ty jsem se těšil už snad dva měsíce a až teď jsem se k nim dostal jinde, než u pouličního stánku. Moje štěstí mě opustilo v momentě, kdy jsem se do jednoho zakousl. Něco tak hnusného jsem dlouho nejedl. Banán chutnal jenom jako jakási vyschlá dužina. Asi mu ještě něco chybělo, aby chutnal tak, jak má banán chutnat…
Taxi nás odvezlo k našemu novému ubytování. Majitel je důchodce z Holandska, kterého přestala bavit Evropa a práce, tak se rozhodl, že Bali je přesně to místo, kam vyrazí podnikat. A zatím mu to jde velmi slušně. Pronajímá několik domů pro cestovatele, zaměstnává místní lidi a je to velmi sympatický chlapík. Uvítali nás tu jakýmsi ledovým čajem a pak jsme dobré půl hodiny seděli a povídali si s Henrikem, jak to tady chodí a co bychom měli určitě navštívit. Náš nový apartmán má 200 metrů čtverečních a cenově nás vyjde pomalu na nejmenší částku, kterou jsme tu za ubytování zatím dali.
To je ten slavný warung, který jsem popisoval dříve
Udržet se nahoře ve stoje nebylo zas tak jednoduché, loď fakt letěla
Výhled z okna na rýžová a jiná políčka